Beran

Toto není reportáž o přímé akci, ačkoli malé krádeže jsem se dopustila, není to ani reportáž o osvobození jednoho nebo dvou zvířat, ačkoli jsem si nepřála nic jiného. Je to srdcem procítěný příběh jednoho nebo dvou zvířecích bytostí, o který bych se tak nějak ráda podělila.

Šestého září 2007 jsme s kamarádkou navštívily hospodářskou výstavu Náš chov v Lysé nad Labem.
V jedné hale rozliční chovatelé a trapitelé zvířat vystavovali svá vybavení, nástroje, klece, krmiva a další předměty dominace, někteří nabízeli své katalogy "chovných kusů" a někteří nabízeli ochutnávky masa z krav. Nabraly jsme pro sebe plnou náruč materiálů a publikací "přímo ze zdroje", z nichž nad mnoha se stále nepřestávám udivovat.
Poté, s nachystaným foťákem a kamerou, jsme se přesunuly do výstavní haly. Tam jsme našly desítky zvířat, ovce, telátka, krávy, býky, berany, králíky, kozy, mámy prasnice a selátka, a také stánky s kůžemi a masem ovcí. Byl to můj první skutečný přímý kontakt s těmi konkrétními zvířaty, za která mluvíme, většinou totiž jen sedím za počítačem psaním a komunikováním, občas se pak zvednu ze židle a vyjedu promítat pro lidi nebo na ulicích.
Tady jsem byla, poprvé, konfrontována s těmi oněmi bytostmi, životy, tvářemi, dušemi, či pro někoho, čísly. Krávy a ovce ležely či stály jedna vedle druhé v ohradách, ne natolik malých, aby se nemohly hýbat, ale dost malých na to, aby byly ony stále považované za zboží. Hned vedle vchodu zíraly kolem sebe tři mladé flíčkované krávy, občas vzaly do úst udupanou slámu a jedna z nich, ležící, žvýkala kovové oplocení. Protáhla jsem se do úzké chodbičky a klekla si k ní. Mladá, krásná kráva s očíslovanou známkou v uších si pomalu zvykla na moji ruku a nechala mě hladit ji na krku a tváři. Byla tak něžná, přes svoji velikost, a tak nemilovaná. Celou dobu bez utěšení žvýkala plocení a několikrát se snažila kousat mi koleno. Evidentně byla odstavena předčasně a tolik jí chyběla máma, přestože sama již vypadala téměř dospěle.
Snažila jsem se utěšit její malé bolístky po minuty, co jsem s ní strávila, utírala jsem její slzící oči a nos a stírala jí hnis z uší, pravděpodobně zanícených kvůli vpíchnuté plastové známce. Pak jsem se se svojí malou kamarádkou rozloučila a šla fotografovat další zvířata. Vyfotily jsme ovce s vysprejovanými čísly na zádech, takzvané belgické modré krávy a telata s obrovskými hmotami svalů, mečící kozy a jejich mláďátka, mámy prasnice a jejich selátka spící poklidně jeden vedle druhého, netušící, že jejich rodiny budou brzy rozděleny, a nevidící na svých zádech vytetovaná čísla, která jsme viděly my. Natočily jsme zemědělce vléci a tlačit kozy a ovce uličkami, je jak padají na kluzké podlaze a křičí, a je poté nahnané do hlavní ohrady. Mnoho lidí sedělo podél ohrady, často rodiny s dětmi, a pozorovali zvířata předváděná sem a tam, vystavovaná, zkrocená a oslovovaná tak, jak jsme dřív oslovovali otroky.
Natočily jsme ukázkové stříhání ovcí, čehož proces znamenal vlečení ovcí po výstavní hale za krk, hlavu či nohu, vtlačení vyděšeného zvířete do ohrady, přivázání je nehybné k vysokému přístroji a pak vyholení z nich vlny násilným způsobem. Komentátorovy výkřiky a nářek jehňátek se nesl po celé hale. Natočily jsme i ovce vlečené zpátky do svých výběhů a jejich nahá třesoucí se těla, na nichž pomalu vyvstávaly hluboké krvavé řezné rány.
Tohle jsme viděly, a já jsem si vážně připadala jako bychom byly jediné, kdo fakt viděl. Kdyby i ostatní viděli stejné zacházení a slyšeli stejné nářky, jak by mohli zůstat tiší? Jak by mohli udržet potěšené výrazy na tvářích, jak by mohli pokračovat v jezení smažených těl jehňat?
Bála jsem se jít dovnitř s kamerou a jednoduše tam natáčet, zjistila jsem však celkem brzy, že se o to nikdo nestaral. Následovala jsem zemědělce vlečíce kozly za rohy a kopajíce do nich, několikrát jsem natočila i jejich tváře – oni však neměli nejmenší starost. Cítila jsem se bezmocná.
S dostatkem důkazů jsme se vrátily utěšit naše malé telátko. Je těžké říct sbohem někomu, když víte, že bude svázán a popraven a zmasakrován a sněden jen pár měsíců nebo dnů poté. Krvácelo mi srdce. Odešly jsme od ní rychle po shodě, že to tak pro nás bude snazší. Rozloučila jsem se s naší malou smutnou flíčkatou krásou, pohladila ji naposledy (a tentokrát jsem věděla, že je to opravdu naposledy) a odešla.
Znovu jsme procházely kolem mnoha vystavených zvířat, s téměř plnou pamětí fotoaparátu, a chystaly se opustit to hrozné místo. A tam byl. Stál ve své malé ohradě, přimáčknutý hrudí k hrazení, jeho tenké nohy nesly hromadu vlny. Se zavřenýma očima a klidnou, odevzdanou tváří, natahoval beran hlavu, opřenou o zábradlí, do uličky. Lidé chodili kolem něj a on tam byl takhle pořád – nehybný, přitisknutý k hrazení, s hlavou vystrčenou ven, oči zavřené, a čekající. Vypadal jako spící loutka, jako doufající anděl na válečném poli. Odložila jsem kameru a klekla si k němu. Natáhla jsem k němu ruce a on, stále nehybný, s očima zavřenýma, si položil hlavu do mých rukou. A bylo to.



Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Nehnula jsem sebou, stejně tak on, přestože váha jeho hlavy mi drtila ruku. Jenom vím, slyšela jsem, jak lidé procházející kolem nás zastavují a koukají. Taková socha nás dvou, já klečící a objímající berana, s hlavou o něj opřenou, a on tam stojící s hlavou položenou v mé náruči. Byly jsme oněmělé. Kamarádka vyfotila pár posledních fotek a pak si sedla vedle a hladila berana na tváři. Otvíral a zavíral oči a nastavoval tvář. Seděly jsme tam bůhvíjak dlouho a drbaly ho na hlavě a na krku. Věděly jsme, že tam čekal na nás.
Když jsme odcházely, sundala jsem mu z krku těžký kožený obojek a uklidila ho do tašky – zde ta krádež – a pořád ho mám na skříni. Když jsem odcházela, byl tam pořád takto – odevzdaný, důvěřivý, bezelstný. Jedině s tím rozdílem že teď, doufám, se cítil... (Zde mi poprvé docházejí slova.) ... milovaný. Ubezpečený. Obdivovaný. Políbený. Jako když políbíte holku nebo kluka poprvé v životě.

Moje kamarádka neměla dobrý pocit z placení peněz řezníkům za účelem dostat se dovnitř (tj. vstupné). Říkala jsem jí, že nafotíme fotky a vezmeme si publikace přímo od kořene utrpení. Ale za co jsem nejvíc vděčná, s vědomím že jsem zaplatila peníze těm, kdo zvířata trápí, je, vyjma možnosti utišit dvě nádherné, osamělé a zapomenuté bytosti, že jsem možná ukázala malý zlomek pochopení některým lidem. Když jsem objímala tohoto berana, za sebou jsem slyšela mnoho lidí zastavovat se a dívat. Slyšela jsem rodiče ukazovat berana svým dětem a říkat jim nějaké hezké věci. Skutečně nežiju v naději, že kdokoli z nich se stal ten den vegetariánem či veganem, nevěřím ani, že kohokoli z těch lidí vůbec napadla myšlenka nejíst ta zvířata. Ale vím, někde uvnitř vím, že se těch pár lidí tam zastavilo, když mě a jeho viděli, a viděli slzy v mých očích.

Nevím, jak zastavit všechno to utrpení. Nevím, jak zvířatům pomoct z bídy ve které přežívají. Ale vím, to jediné co vím, je, že musíme jít dál. Pokouším se žít každý okamžik pravdivě sama k sobě, upřímně k svému srdci, a když přemýšlím o tom krásném beranovi, přestože se trápím, vím že tam, v tom samotném okamžiku, bylo moje srdce správný.

Fotoreportáž z výstavy na realita.tv

PS.
Na mém starém blogu komentoval tento text majitel onoho berana. Nevím, jak mě vypátral, ale těší mě to. Napsal:

"Mám rád zvířata a nemám rád týrání.Bohužel to co předvedla autorka článku v závěrečné stati o beranovi mě pouze utvrdilo v přesvědčení,že takzvaní ochránci zvířat jsou schopni svou demagogií a lží tak akorát dláždit cestu do pekla,nikoliv zvířatům pomáhat.To mohu prohlasit při skutečnosti,že o tom beranovi vím mnohem víc,než ten,kdo takovéto ničím nepodložené nesmysly napsal."

A dále,

"Toho berana znám od doby kdy jsem mu před 8 roky pomáhal na tento svět a na rozdíl od tebe vím,že ten beran žije ve velmi dobrém prostředí.To že se nechá pohladit a neublíží ani malému dítěti je také dáno tím jak se k němu chová jeho okolí,rozhodně mu nechybí to o čem jsi psala ve svém článku.A abych nezapoměl,dlužíš mi ten obojek,který ti nepatří.Mirek"

Na mou otázku, v čem nachází demagogii a lži, zatím neodpověděl; jeho názor poznám moc ráda. To, že se beran má dobře, mě samozřejmě těší. Obojek se vrátit nechystám, ale věřím že jich mají dost. Stránky chovatelů romanovských ovcí zde: www.romanovky.eu, o jejich láskyplném využití zde: www.romanovky.eu/plemeno-vyuziti.php.