Modlitba tažného koně u dělostřelectva

Zde je má modlitba k tobě, můj pane.

Zacházej se mnou jako s živou bytostí, ne jako se strojem.

Dávej mi najíst a napít, pečuj o mne, a když skončíme svou práci, dobře mě hřebelcuj, ať správně proudí krev v mém těle, protože dobré hřebelcování je půl zdraví, nezapomínej! Čisti má kopyta a nohy a dobře je udržuj, protože jsou nejdůležitější částí mého těla.

Občas mě pohlaď, buď na mne vždy milý, ať ti mohu sloužit s větší radostí a mohu tě milovat.

Neškubej otěžemi, nebičuj mne když táhnu do kopce. Nenuť mě zrychlovat krok, protože nebudeš mít mou sílu, když ji budeš nejvíc potřebovat. Nikdy mě nebij a nekopej když nerozumím tvým pokynům, snaž se, abych ti porozuměl. Pozoruj mne, a pokud nesplním tvé pokyny, zkontroluj, zda nejsem špatně zapřažen či nemám něco s kopyty.

Neutahuj příliš popruhy: dovol mi hýbat hlavou. Nenakládej mi víc, než mohu utáhnout, a hlavně! modlím se k tobě, dobře mě každý měsíc okovej.

Podívej se mi na zuby, pokud nejím, možná mám zuby přerostlé, nebo mám zanícený zub – a to velmi bolí, víš sám. Nepřivazuj mi hlavu v nepřirozeném úhlu a neber mi mou nejlepší zbraň proti mouchám a komárům – nestříhej mi totiž ocas.

Nemohu ti říct, kdy mám žízeň, proto mi často dávej čistou chladnou vodu. Dobře mě chraň před sluncem, a přikrývej mě – ne když pracuji, ale když stojím v chladnu.

Vždy se s radostí pustím do každé práce, kterou mi naložíš: ve dne v noci tě budu trpělivě vyčkávat. 

Jako každý jiný voják udělám v této válce vše, co mohu, bez očekávání kříže za zásluhy, s radostí budu sloužit své vlasti a tobě, a pokud bude třeba, s klidem a důstojně zemřu na bojišti; a proto, můj pane! buď ke mně milý a tvůj Bůh tě odmění.

Pokorně ti skládám tuto modlitbu, ve jménu Toho, kdo se narodil ve chlévě.

Napsal kapitán francouzské armády De Condenbove během první světové války. Field Artillery Manual, Vol. I, by Arthur R. Wilson, Capt., Field Artillery, U.S. Army, vyd. 1926.

Přeloženo z: http://www.militaryhorse.org/studies/artillery/prayer.php

Co myslíte? Řekla bych, že žádný kůň by tohle nikdy nenapsal...

Zdroj: http://www.firstworldwar.com/photos/artillery2.htm

Knihy - pár tipů k četbě

Podělím se zde o pár knižních tipů, zaměření: všechno možné, knihy, které mě v poslední době zaujaly, i all-time klasika. Budu ráda, pokud vás k přečtení některé z nich inspiruju... :)

Jak se žije jiným lidem:

Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života (Zdeněk Smetánka). Historie, je ale krásně napsaná, čtivá. Jak se žilo v 11., 12. století lidem ve střední Evropě... Úroveň bydlení, mentální svět, zajištění živobytí, životní cyklus, pracovní den, strava... Autor navíc opravdu hezky píše.
http://www.kosmas.cz/knihy/122125/legenda-o-ostojovi/ 














Jak se žilo za časů Františka Josefa I. (Pavla Vošahlíková). Každodenní život 2. pol. 19. stol. Domácnost, škola, salony, kavárny, továrny, město... Skvělá, populárně-naučná čili dobře čtivá, krásné ilustrace a fotky.
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=64193














Mnohojazyčnost v České republice. Základní informace. Jinojazyčné a etnické minority žijící a pracující v ČR. Možnosti vzdělání ve vlastním jazyce, počty mluvčích, sociální skladba skupin. Jazyková politika ČR.
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2825928

Umlčené hlasy. Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák (Zlata Filipović, Melanie Challenger). Co dodat... Čtrnáct deníkových zápisů dětí ve válce první světové, ve Vietnamu, izraelsko-palestinských, na Balkáně, aj.
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2678492

Osobní rozvoj:

Jak si udělat pořádek. Učebnice organizace (Julie Morgenstern). Skvělá, skvělá kniha o tom, jak si zorganizovat svoje věci, byt, pracoviště, ale hlavně svůj vlastní život... Musím říct, že mě hodně ovlivnila... Na námitky, že na uspořádání svýho života nepotřebuju žádnou knihu, která mi řekne, jak na to: největší úspěch mají vždycky knihy a myšlenky, které nám říkají to, co všichni víme, jednoduše a přímo... a jediné, co potřebujeme, je to od někoho slyšet :)
Zkuste to :)
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2336804

Kurz sebepoznání (Petr Bakalář). Hodně neobvyklý kurz poznání :) Viz popis na http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2836470 Zkuste ji :)

Čchi-kung. Masáže a cvičení pro zdraví (Ivan Fojtík). Masáže, dechová cvičení, tělesná cvičení, energetické dráhy v těle. Jen ať čchi správně proudí! V jednoduchosti příruček je krása :)
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2343085

Tai chi (Vlasta Pechová). V jednoduchosti příruček je opět krása :) Hezké ilustrace od autorky.
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2772081

Beletrie:

Oskar a Lucinda (Peter Carey).
"Neobvyklý milostný román se společensko-kritickým podtextem se odehrává ve 2. pol. 19. stol. v Austrálii mezi knězem anglikánské církve a svéráznou majitelkou sklárny." Nádherná kniha; zajímavý pohled na společenské stereotypy a bariéry té doby. Autor za knihu získal v roce 1988 Bookerovu cenu. Byla bych ráda, kdybych někoho zlákala k přečtení téhle knihy :)
Z popisu na http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2361726: Hrdinou je neurotický mladý anglikánský kněz, syn asketického sektáře, který se k víře obrací ze vzdoru a po zbytek života je vystaven určitým pochybám o své volbě. Touží odejít mezi domorodce a šířit mezi nimi svou víru, ale jeho plán se nikdy neuskuteční. Na svých nekonečných cestách se seznámí s nekonvenční majitelkou sklárny a vzájemná láska je pro něho zdrojem dalších pochyb a frustrací, zvláště, když oba spojuje nezvladatelná hráčská vášeň. Na jejich společný osud tvrdě působí podmínky rozvíjející se koloniální společnosti v Austrálii 19. století a tak jejich příběh nemůže skončit jinak než tragicky. Autor v knížce spojuje velice rafinovaně jemnou komiku a nenápadnou ironii s hluboce soucitným pohledem na lidskou existenci, zaznamenává mezi řádky traumata, jimiž Austrálie dodnes trpí a prostřednictvím neúspěšných hrdinů nabízí i dva pohledy na negativní vliv evropské kolonizace Austrálie.

P.S. Miluji Oskara!

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Arnošt Lustig). Netřeba komentáře, a tip pro lenochy jako já: je krátká ;)

A nakonec...

Nešťastná válka (Niall Ferguson). Kdyby se někdo chtěl prokousat 500 stranami o první světové válce... Zajímavý je jeho názor na příčiny první světové války. Zpochybňuje "mýtus o německém militarismu" a hlavní vinu za vznik války přisuzuje Velké Británii a její neschopnosti vyjít Německu vstříc a udržet s ním nekonfliktní vztahy. Dále zpochybňuje mýtus "nešťastného vojáka, který nechtěl válku". (Pozn. Nečetla jsem knihu celou, čili doufám, že jsem z ní zde nevyvodila nesmysly.) A jinak: nádherná obálka! :))
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2362673

Public relations jako ovlivňování mínění: jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat (Jozef Ftorek). Je to učebnice, vypadá zajímavě, jenže mi ji někdo v knihovně vyfouknul, takže čekám na dočtení... Autor pracoval v PR agenturách (či v médiích? teď nevím) v USA, a podělil se o pár zajímavostí z budování PR obrazu války v Iráku. Nicméně je to pořád především učebnice.
http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=2757159

Dejte vědět, pokud jsem vás přesvědčila po nějaké z těchto knih sáhnout :)

Solidarity with Egypt, Syria & others

http://en.wikipedia.org/wiki/2011_Egyptian_revolution
http://en.wikipedia.org/wiki/2011_Syrian_uprising
http://en.wikipedia.org/wiki/Tunisian_revolution
http://en.wikipedia.org/wiki/Arab_Spring


From the news: Egypt's latest uprising has a more violent feel



I just wish peace...

Kenji - internace japonských Američanů

Song o japonských Američanech, internovaných během 2. světové války z obavy o domácí bezpečnost Spojených států.
A song about Japanese Americans internated in the States during World War II due to fears of homeland attack.


Kenji (artist: Fort Minor)



odkazy:
Americké internační tábory pro Japonce (wiki)
Japanese American internment (wiki)
Fotografie rodiny Mochida před evakuací / Mochida family awaiting evacuation photo
Fotografie k tématu / Related photos (wiki)
Většina fotografií byla pochopitelně pořízena k propagačním účelům. / Note that most of the photos are of official origin.

Jen tak

Mám v podstatě sepsané dva články (resp. příspěvky na blog), jeden z nich sakra už z léta, ale doteď jsem nebyla schopná je zpracovat na blog (nějaký to formátování a tak). Tak brzy :)
Kromě toho mám rozepsanou přednášku/článek pokoušející se o srovnání lidského institucionalizovaného zacházení se zvířaty (prostě - záměrné zneužívání zvířat pro naše zájmy) s institucí války, válčení a armády. Tedy - člověk-zvíře a voják-voják popřípadě lidé-zvířata a vojáci-velení armády atd. atd.
Mám problém svoje vyjadřovací způsoby narvat do vět srozumitelných pro ostatní. V mysli tvořím hrozně komplikovaný věty, přesně ve stylu syntetizujících extrakcí z interdisciplinárního úzu české historiografie a metodologie vědy bla bla bla. Narozdíl od "těch pravých odborných" textů mi moje věty dávají pořád smysl (i když poslední dobou už úplně ne), ale nemám páru, jestli jsou srozumitelné "zvenku" (doslova). No což.
Mám také rozpracovanou ppt na téma Zvířata v první světové válce, ale bohužel složenou jen z novinových výstřižků a překladů, což není zajímavý na přednes. Asi ani na prohlížení, ale to nevadí.
:)


PS. Pokud někomu přijde to, co píšu trapné nebo sentimentální, tak si prosím podle toho nedělejte názor na veganství a antispeciesismus jako myšlenku nebo vegan(k)y a antispeciesist(k)y jako takové nebo na cokoli, co s tím souvisí. Trapným může být můj způsob vyjadřování, který, vím, je subjektivní a trochu vzletný, ráda si hraju se slovy, čas od času až tak, že tomu rozumím jenom já, a taky moje prožívání, vnímání a myšlení je hodně emocionální, subjektivní. Napadá mě, co mi vyprávěl kamarád, že různé vnitřní problémy můžou lidem ukazovat to, co ostatní tak nevnímají, v jiném světle. Že dělali nějakou rešerši a jedna slečna se dlouho zastavila u telátka, které bylo přivázané řetězem a prostě nechané umřít. Slečna trpěla depresemi a proto byla schopna vnímat, jaksi soucítit s tím telátkem, prožívat s ním víc než ostatní. Jedno malé samotné slabé telátko přivázané řetězem a nechané umřít.

Tedy pokud je to, co/jak píšu pro někoho moc sentimentální a prožívané, vězte že je to moje specifikum a o veganství, antispeciesismu a dalším to nutně nevypovídá.
Mám chuť říct
VEGANISM IS NOT SENTIMENTALITY, VEGANISM IS JUSTICE.

(fotka z realita.tv/cs/mam-mnoho-prani)

Díky.

Veganství, anti-nazi, Palestina – není to všechno

Američané nedávno oznámili, že jejich geologové objevili pod zemí Afghánistánu ohromné nerostné bohatství. Některé prognózy říkají, že do pár let Američané zaútočí na Írán. Ruská armáda ve dvou válkách vyvraždila pětinu čečenského národa. Barma – cestovat, necestovat? Bělorusko, poslední evropská diktatura. Izraelská svévole útočí na flotily s humanitární pomocí pro blokovanou Gazu. KLDR popravila svého delegáta a taktéž jeden z nejsilnějších ekonomických hráčů současnosti – Čína – je veden komunisty. Kosovo, Albánie, Srbsko. Je toho tolik, tolik, tolik.

Mezinárodní a regionální konflikty se mi zdají více než akutní a podle všeho o nich ještě hodně uslyšíme. Jsem z generace raných devadesátek a vyrůstala jsem v dojmech míru a bezpečí. Válka, do které se narodila moje babička, mi přišla celkem vzdálená, a že bych se já narodila do války, to bylo pro mě nepředstavitelné. (V roce mého narození jen tak mimochodem probíhala např. válka v Perském zálivu.)
Když Američané vtrhli do Iráku, bylo mi dvanáct a byla jsem naštvaná, že „i v téhle době“ je tu zase válka. Nějak jsem měla pocit, že války rokem 1945 víceméně skončily. To, že ozbrojené konflikty, genocida... to vše s koncem druhé světové války celkem hladce pokračovalo, jsem zjišťovala o dost později.

A teď mám pocit, že protesty, nejrůznější formy aktivismu i mezinárodní ohlasy nereflektují toto dění rovnoměrně. Na úrovni státních zahraničních politik (jako i mezinárodních organizací) mě to nepřekvapuje – jednotlivé státy mají mnoho zájmů, které rozhodují, koho budou kritizovat a o čem mlčet. Ale co takřečený aktivismus? Náš prostor, kde je na nás, o čem se bude mluvit a psát? Palestina. Občas Američané v Iráku, Afghánistánu. Palestina. Izrael, Palestina.

Čečna! Minulý týden jsem četla rozhovor [1] s Irenou Brežnou (brezna.ch) ve studentském listu Babylon [2]. Irena Brežná je slovenská rodačka, jež s rodinou kvůli srpnovým událostem ´68 opustila zemi. Od osmnácti či tak žije ve Švýcarsku. Aktivistka Amnesty International, spisovatelka a válečná reportérka v Čečensku. Její výpověď je drsná.

„Ruské jednotky (...) zabily pětinu národa, dvě stě tisíc lidí - Čečenců není ani jeden milion. Každý třetí čečenský muž byl mučen v tzv. filtračních táborech. To nemá v poválečné Evropě obdoby.“ [1]

Supermarkety na maso
„I zatýkání mladých mužů (později občas i žen), jejich mučení a vraždění, (...), mělo to i své ekonomické důvody, protože ztýraného nebo mrtvolu umučeného si rodina musela vykupovat, zaplatit v dolarech. Byly na to pevné ceny, asi 2 000 - 3 000 dolarů – živý stál o něco víc, než mrtvý. (...) V jejich tradici je velmi důležitý pohřební rituál – bez řádného pohřbu jakoby člověk nežil. Filtrační tábory fungovaly tedy de facto i jako supermarkety na lidské maso.“ [1]

V říjnu 1999 dopadly na grozněnský trh tři rakety země-země, odpálené z Kaspického moře. „Tyto přesné zbraně explodovaly na tržnici v pět odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí – další raketa zasáhla nemocnici. To byly stovky mrtvých, všude ležela na kousky roztrhaná těla. ... K tomu, aby mohly být tyto rakety země-země použity k útoku, musí dát souhlas ruský prezident. V té době to byl Putin.“ [1]
OSN označila Groznyj za nejvíce zničené město na světě. Letecký útok na Groznyj byl největším bombardovacím útokem v Evropě od zničení Drážďan. Čečna je na celém světě nejvíce zaminovaným regionem.

"Ně strěljajte! Zděs mirnyje ljudi i děti!" - co víc má člověk říct, když na tohle nikdo neslyší ?

Brežná se vyjadřuje i k utrpení zvířat za války:
„(....) krávy stříleli do čela nebo je zlomyslně zavírali hladové do obývacích pokojů a ložnic. Zvířata, která po vesnici bezcílně pobíhala kolem zdechlin, na mě silně působila. Byl to takový kontrast života a smrti. A o utrpení zvířat za války se obvykle nepíše. Napsala jsem reportáž o tom, co to znamená vybombardovaná a vyrabovaná čečenská vesnice, i o trápení zvířat.“ [1]

Kruté hrátky
„Ruské velení například za druhé, už Putinovy války vyhlásilo přestávku v bombardování, aby byl čas na evakuaci civilního obyvatelstva, a když tisíce rodin s dětmi a starými lidmi vyrazily z města, tak byly ty evakuační konvoje napadnuté raketami.“ [1]

Jeden znalec Ruska říkal na nějaké přednášce, volně přepisuji, že obavy z Ruska jsou nafouklé a že jako největší riziko vidí ambice Číny a amerického neokonzervatismu. Národnostní konflikty Rusů a neruských národů by podle něj vyřešilo přetvoření federace na základě civilizačním a ne národnostním (Rusko je podle něj mnohonárodnostní civilizací). Podporovat identitu civilizační a potlačovat emancipaci ruskou, tatarskou, čečenskou.
Nevím. Přistoupily by kavkazské a krymské národy na jakousi velkou autonomii v rámci Ruska? Hlavně ale – byli by k takovému kroku svolní Rusové? Asi tak stejně jako jsou Izraelci svolní k osamostatnění palestinského státu, řekla bych.

A když jsem u té Palestiny – chtějí Palestinci a jejich zastánci skutečně nezávislý stát? Co přesně by měl palestinský stát být? Soustava enkláv Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu a kusu Jeruzaléma? Problém Palestiny jsem nikdy podrobně nestudovala. Jestli Palestinci požadují území, které, doslova, „patří“ Arabům, bude to asi hodně těžké; před r. 1917 obývali vše Arabové. Kam až tedy jít, kde se zastavit? Přistoupí Liga arabských států na kompromis? Nepřijatelná pro ně byla již situace z r. 1948, kdy Izrael na původně navrženém území vznikl.

Zpět ke Kavkazu. Kavkaz je krásná země. Drsná, ale krásná. Kolik z nás, kdo se více zajímáme o problémy světa, zná aspoň přibližně mapu Kavkazu a národů na něm? Osetinci, Dagestánci, Inguši, Čečenci... Arméni, Ázerbajdžánci, Gruzínci. Před nedávnem se objevila zpráva, že Turecko stáhlo svého velvyslance ve Švédsku poté, co švédský parlament označil za genocidu vyvraždění více jak milionu Arménů osmanskými Turky v letech 1915–17. [3]

V souvislosti s Čečnou je genocida zakázaným slovem. „(...) oficiálně to nemůžete nazvat genocidou. Když Zajnab (čečenská fotoreportérka, pozn.) v Ženevě vystoupila na půdě OSN, nesměla slovo genocida použít, jinak by ji okamžitě odstřihli od mikrofonu.“ [1]

Čečenské ženy, momentka z války, kterou si spousta lidí udrží v paměti možná pět minut.

...
Ropná havárie v Mexickém zálivu pomalu mediálně vyhasíná. To v dnešním světě informační povodně znamená, že není.
Nejen v televizních, ale i internetových zpravodajstvích si nejde nevšimnout, jak velkou část celkového objemu zpráv zabírají kriminalistické zprávy. Černá kronika. Bojte se, na každé ulici se prochází vrah. A Policie ČR pomáhá, chrání a všechny zachrání.
Nepovažuji životy a úmrtí jednotlivých lidí za banální. A rozhodně je třeba stále připomínat, jak velká a zbytečná je úmrtnost na silnicích. Ale proboha, proč mám vidět na internetu každý den jako první informaci to, že na Budějovicku byl zastřelen muž, co k tomu říká policie a co si o tom myslí příbuzní pachatele, že na dálnici z Brna do Ostravy srazil opilý řidič motocyklistku, a že v Praze v noci někdo vyloupil večerku. Jistě, je namístě informovat lidi, o tom, že v jejich městě řádí sériový vrah a sexuální násilník. Jaký je ale zprávám o zlodějích, vrazích, pitomých řidičích a podvodnících věnován prostor, mi přijde šílené, obzvlášť když podstatné zprávy „ze světa“ (kde se často jedná o mnohem rozsáhlejší problémy) proklušou v jednominutovém sestřihu.
Co kdyby během hlavních zpráv běželo na kraji obrazovky nonstop počitadlo, kolik litrů ropy uniká v Mexickém zálivu teď, teď, teď... To by byla sranda. Stejně tak toto – beautomated.com/counter – stále aktuální počet pro lidskou chuť zabíjených zvířat; pro americké uživatele zde animalvisuals.org/data/slaughter/?y=2008.


Závěrem – tohle pásmo myšlenek jsem pojmenovala Veganství, anti-nazi, Palestina – není to všechno. Chtěla jsem zaznamenat, co vše mě v poslední době zaujalo, a především v souvislosti s problémem Čečenska jsem nabyla dojmu, že ze souboru všeho toho, co se děje okolo nás, je spousta zásadních věcí, o kterých se moc nemluví, které se na školách neučí, které se tolik neřeší. Co s tím? Není možné obsáhnout a řešit všechny problémy našeho světa. Ale můžeme se zajímat, hledat a mluvit. A nezapomínat, že jsme všichni součástí jednoho velkýho ušatýho vesmíru.

A jedno ještě – prosím pěkně, je mi devatenáct. Spoustu věcí nevím, ne všemu rozumím a nemám potřebu mít na všechno názor, obzvlášť ne takovej, kterej je „ten jedinej správnej“. Jen vnímám to, co je okolo mě, a mluvím o tom, jak to vidím. Moje názory se mění a změní, to je normální. Možná jsou moje interpretace různých světových problémů v něčem pomýlené, nejsem (zatím?) odbornice. Nesuďte mě proto přísně :)


Odkazy
burma-center.org
d-k-g.de
kurdove.ecn.cz
en.wikipedia.org/wiki/Armenian_Genocide
www.gl.iit.edu/govdocs/maps/maps.htm
www.totalita.cz
news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7380642.stm
special.novinky.cz/izrael
special.novinky.cz/jugoslavie
Za objektivnost (zejména) posledních tří neručím.

Citace
[1] „Živý stál o něco víc než mrtvý“, Babylon, č. 10-11, XIX (http://www.ibabylon.cz/images/dokumenty/archiv_pdf/09_10/08_babylon_cerven_2010_strana_5-6.pdf).
[2] http://ibabylon.cz,
[3] http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/194588-turecko-stahlo-ze-svedska-velvyslance-kvuli-genocide-armenu.html

Malý mír ve velké válce

Chci sem na blog umístit i něco, co se přímo netýká trápení a ponižování zvířat, ale co, doufám, stojí za přečtení, může motivovat a možná má přeci jen co říct i k našemu vztahu ke zvířatům. Je to moje školní esej o knize Malý mír ve velké válce (Michael Jürgs). Napsala jsem ji a umisťuju ji sem i proto, že se mě bizarnosti první světový války silně dotýkají, že je to moc pěknej příklad toho, čemu velmi nepřesně říkáme lidskost, a že v institucionalizovaném zabíjení příslušníků jiné uniformy osobně vidím velikou spojitost s institucionalizovaným zabíjením příslušníků jiného druhu a jiného než lidského jazyka. Velmi košatě řečeno... Snad neodradí zdánlivá délka textu. O spojitostech mezi válčením a hromadném zabíjení zvířat chci ještě dál psát.

O prvních válečných Vánocích první světové války, v roce 1914, uzavřeli vojáci bez vědomí vyšších důstojníků na téměř celé západní frontě spontánní vánoční příměří. Proti německé císařské armádě zde bojovali Britové, Francouzi a Belgičané. Až na výjimky to byli Němci, kdo v noci z 24. na 25. prosince vyzvali vojáky z protějších zákopů k přestávce ve střílení, k uzavření klidu zbraní a setkání v zemi nikoho.
Někteří vojáci nejprve začali v zákopech notovat vánoční koledy. Po celé délce německých opevnění vysunuli vojáci na předprseň malé, svíčkami osvětlené vánoční stromečky. Ty jim buď byly doručeny z domácí fronty, nebo je přinesli z nedalekých belgických a francouzských lesů. Z obou zákopů se ozývá volání Merry Christmas, Joyeux Noël, Frohe Weihnachten, někde se zpívá, někde vysunují lepenkové cedule s přáním hezkých Vánoc. Jinde Němci mávají bílou látkou a volají Camarades, camarades, rendez-vous nebo English, we are not shooting tonight. Vojáci z Hannoveru přinášejí za tmy před britské linie osvětlený stromeček, na jehož větve přivázali lístek s návrhem, aby uzavřeli vánoční příměří. U Armentieres v Belgii zase Sasové vrhají namísto svazku ručních granátů do nepřátelských zákopů zabalený čokoládový dort. V těstě byl vložen lístek s otázkou, zda je možné večer nestřílet.

Poté vojáci, většinou němečtí, navrhují setkání v zemi nikoho. Někteří rovnou vycházejí ze zákopů a beze zbraní směřují k protějším postavením. Volají We not shoot, you not shoot; nikdo na ně nestřílí. Na půl cesty v zemi nikoho se setkávají malé skupinky z obou znepřátelených stran a domlouvají klid zbraní, příměří, na většině míst za účelem toho, aby pohřbili mrtvé. Ti leží všude v rozbité zemi nikoho už dlouhé týdny a pohledu na ně se chtějí zbavit všichni. Když je příměří mezi vojáky domluveno, vylézají ze zákopů další a další, bezpečně a svobodně se pohybují v zemi nikoho a hromadně se setkávají tváří v tvář s vojáky z protějších armád.
Jako první pohřbívají mrtvé. Obě strany si navzájem pomáhají a mnohde drží dokonce společné smuteční obřady. Poté země nikoho začíná žít. Němečtí i britští (případně francouzští či belgičtí) vojáci si vyměňují konzervy, džem, pudink, tabák, doutníky, víno, rum, sušenky, chléb, a také šály, rukavice, ponožky, jež dostali jako dárek "od panovníka a vlasti" k Vánocům. Sdělují si společné poznatky z války v zákopech – bahno, špína, chlad, krysy, vši. Němci obdarovávají Brity suvenýry, někteří ukořistí dokonce německé helmy piklhaubny. Na památku si vyměňují náboje, knoflíky od uniforem, polní pohlednice i adresy. Lámanou angličtinou, němčinou či francouzštinou si povídají. Ukazují si fotografie svých žen, dětí a rodičů. Kolem rozsvíceného vánočního stromku zpívají společně vánoční koledy v němčině i v angličtině i národní písně obou zemí.
Když byla zmrzlá země nikoho konečně zbavena těl mrtvých, dohodly se obě strany na mnoha úsecích fronty, že si zahrají fotbalový zápas. Hráli s britskými míči či jen s plechovkou od marmelády mezi trychtýři po granátech a o výsledcích přátelského zápasu nadšeně psali domů.
Setkání vojáků obou armád v zemi nikoho jsou podrobně popsána v tisících dopisů rodinám. Dodnes se jako historický materiál zachovaly i snímky britského střelce Turnera, jenž s sebou do země nikoho vzal fotoaparát. Na jeho fotografiích pózuje skupinka Sasů s dvěma britskými vojáky. V lednu 1915 fotografie otiskl britský deník The Graphic s titulkem The Power of Peace in the Time of War. Turnerův přítel, jenž snímky poslal domů rodině k uschování, píše v dopise o Sasech, s nimiž si povídal: "Nikdo z nich necítí proti Anglii osobní nepřátelství, všichni říkali, že budou šťastní, až válka skončí." Podobných výpovědí bylo mnohem více. Sasové prohlašují, "We Saxons, you Anglosaxons, why should we shoot each other?" Saský pěší pluk se na druhý den Vánoční dokonce vzbouří a odmítá na Brity dál střílet. Pod hrozbou důstojníků nakonec přeci jen zaujali palebné pozice, ale válku vedou jen na oko. Střílejí příliš vysoko. Britové naproti nim opětují střelbu podobně.

Takto vypadala situace po zásahu vyšších důstojníků na mnoha dalších místech. Setkání v zemi nikoho jsou už nemožná, když ale dostávají rozkaz střílet, pálí vojáci vysoko nad hlavy svých nových společníků ve válce.
Vánoční příměří a klid zbraní začal na většině míst v noci z 24. na 25. prosince. Na první a druhý svátek vánoční 25. a 26. prosince se vojáci setkávali v zemi nikoho, po těchto dnech, když se o klidu zbraní dozvěděli důstojníci v hlavním štábu, už to rozkazy mnohde znemožnily. Vojáci musí zůstat ve svých zákopech, nadále se ale nestřílí. Mohou pracovat na opevnění svých zákopů či posedávat na předprsních bez strachu, že budou zastřeleni. Klid zbraní či střelba na oko byly na některých místech dodržovány až do začátku ledna; u Ploegsteertského lesa v Belgii vydrželo příměří mezi Brity a Sasy až do konce února.
Ne všude však k vánočnímu příměří došlo – na některých, byť ojedinělých místech pokračovala střelba jako každý jiný den. Byly to téměř výhradně pruské regimenty, které dělaly vše proto, aby míru zabránily. Sami ostatní Němci (Sasové, Bavořani) neměli Prusy v lásce, Brity a Francouze před nimi varovali a údajně někteří prohlašovali, že by radši bojovali po boku Britů než proti nim. Nutno však říct, že některé pruské jednotky se k míru také připojily.
K příměří se připojili i mnozí němečtí a britští, málokteří francouzští a belgičtí důstojníci. Generálové, jež se o setkávání v zemi nikoho dozvěděli často až den poté, vydali okamžitě přísné zákazy (jež byly vojáky nadále všemožně obcházeny). Generálové obou stran se rovněž snažili zamezit šíření informací o tomto míru zdola; například v Anglii však rodiny na domácí frontě obdržely mezitím stovky dopisů, v nichž byla setkání popsána, a předaly je k otištění novinám. Příměří tak nemohlo být popřeno, nanejvýš je mohli prezentovat jako nevýznamné a ojedinělé. V Anglii byly fotografie a dopisy dokumentující příměří otištěny téměř ve všech novinách až po ty provinční. Jeden deník později dokonce píše: It was the most wonderful thing of the war. Naopak německé noviny, které prvních pár dopisů z vánoční fronty otiskly, cenzorové brzy umlčeli. Dál už tisk horlivě vyzýval, aby se nepřestalo střílet ani o svátcích a aby jednotky pokračovaly v boji. Někde bylo dokonce otištěno tvrzení, že chrabří němečtí vojáci umlčeli francouzské vánoční pozdravy ručními granáty. To, že Němci mír nejen neukončili, ale dokonce jej začali, si v Německu nikdo nepřipouštěl. Francouzské noviny mlčí úplně, případně se vyskytuje jen pár zmínek podobných těm německým: že prý francouzští vojáci německou lest rychle ukončili.
Vánoční příměří z roku 1914 se až na pár výjimek v roce 1915 už nikdy neopakovalo.

Vánoční příměří je překvapivým příběhem. Vojáci, kteří uprostřed války vylezou ze zákopů a na celé frontě slaví s nepřáteli Vánoce. Moc se o tom neví, příběh se vypráví málokdy, v učebnicích se o něm nepíše. Při výčtu bitev a výkladu vývoje války se krátký klid zbraní jeví jako nevýznamná událost. Dění v zemi nikoho o prvních válečných Vánocích bylo od začátku bagatelizováno a zamlčováno velením na obou stranách. Mnoho jeho účastníků válku nepřežilo a přišly větší události, příběh tak přetrval spíše jako legenda a z všeobecného povědomí o velké válce vymizel. Myslím, že je to velká škoda.

Představa bratřících se vojáků, kteří ještě den předtím dělali vše proto, aby se navzájem postříleli, a kteří nyní hrají společně fotbal a vyměňují si dárky, je stejně šílená dnes jako byla před 95 lety. Příměří však bylo z dnešního pohledu nepřekvapivým vyústěním prvních měsíců války, která byla horší než všechny předchozí. Zkusme si představit situaci lidí ve válce, a můžeme odpovědět na otázku, proč k příměří v takovém rozsahu došlo.
Vojáci žili v neustálé bezprostřední blízkosti nepřátel. Celé měsíce jim byli na dohled i na doslech (a na dostřel), často od sebe vzdáleni jen pár desítek metrů. Občas, když se nestřílelo, je slyšeli povídat si a zpívat, občas na sebe ze zákopů vzájemně pokřikovali. Ve válce proto, díky této zvláštní blízkosti, platila nepsaná pravidla, která oba protivníci respektovali; například na sebe vojáci nestříleli při výdeji snídaně.
Žili pod tlakem necitelného zabíjení, smrt se stala rutinní součástí války. Byli zoufalí z podmínek, ve kterých je nutili přežívat. Střelba a výbuchy a nářek umírajících byly neodmyslitelnou hudbou všech dní. Každým okamžikem hrozilo, že budou i oni zastřeleni. Věděli, že jejich protivníci na tom nejsou v žádném případě lépe, že jejich zákopy vypadají stejně a že i oni se potýkají se stejnými nepříjemnostmi: s vlhkem, zimou, bahnem a vodou v zákopech, s nervovými otřesy, se smrtí.
A všichni věřili, že válka bude krátká. Že nejpozději do Vánoc budou doma. Teď už ale válka zuřila pět měsíců a konec byl v nedohlednu, bylo stále hůř, ani jedna strana nebyla schopna prolomit frontu a oběti každým dnem přibývaly. V prosinci 1914 už z válečného nadšení, s nímž v srpnu rukovaly na frontu miliony lidí, zbylo málo. Všichni poznali skutečnou bídu války. Několik dní před Vánoci proběhla na západní frontě krvavá ofenziva a země nikoho byla poseta těly vojáků, které nemohl nikdo pohřbít. Na předprsních svítily stromečky a vojáků se začala zmocňovat sváteční nálada.

Téměř všechny pokusy o sblížení vzešly od Němců. To neodpovídalo obvyklé představě o německém vojákovi jako o brutálním, krvežíznivém a zákeřném, jak ho prezentovala propaganda v dohodovém tisku. Proč byli první právě Němci, na to je těžké odpovědět. Mnoho Němců však před válkou žilo v Anglii. Pracovali tam jako taxikáři, holiči, číšníci; po vypuknutí války byli povoláni do zbraně za Německo. Němci také před sebou neměli tak živý obraz protivníků jako prohnaných šelem, jenž na druhé straně existoval a vyvolával v Britech a Francouzích strach z protivníkovy lsti. Pro mnoho vojáků však byla iniciativa klidu zbraní především možností zbavit se pohledu a zápachu týdny starých mrtvol všude kolem a vyjít na chvíli svobodně ze zákopů. Britové příměří pro stejné důvody uvítali. V očích Francouzů a Belgičanů byli Němci okupanti jejich rodné země a do přátelských rozhovorů se proto pouštěli s většími zábranami.

Příměří trvalo, skončilo a válka pokračovala další hrozné čtyři roky. O Vánocích 1915 se střílelo téměř na celé frontě. Proč mír nevydržel déle? Proč se příměří z roku 1914 příští rok opakovalo už jen výjimečně? Generálové obou stran si situaci napříště lépe ohlídali. Zjištění, že protivníci jsou přátelští, a že je vojáci vlastně nechtějí střílet, nebylo ve válce žádoucí. Vydali přísné zákazy s hrozbou vojenského soudu všem, kdo se budou bratření v zemi nikoho účastnit. Strach z trestu byl silnější. Snad měli vojáci také strach, že budou doma pokládáni za zrádce vlasti, za zbabělce, a to nejen veřejností, mnohdy i jejich vlastními rodinami. V té době byli stále ještě oslavováni padlí, veteráni a vysloužilci zranění v "hrdinném boji" za obranu vlasti (o obraně vlasti hovořily pochopitelně i centrální mocnosti). Během dalšího roku také příliš narostla vzájemná nenávist vojáků; snad to bylo nezbytné k tomu, aby člověk člověka mohl zabíjet a nezešílet z toho. V roce 1915 byl poprvé použit bojový plyn a jeho následky byly příšerné. Německé vzducholodě zaútočily na britskou domácí frontu a zatáhly tak zemi do války totální. V květnu německé ponorky potopily osobní parník Lusitania; smrt 1198 civilistů vyvolala další vlnu všeobecné (a jinak dál shora podněcované) nenávisti k Německu. A Němci o to víc bojovali a byli nuceni bojovat za vlast, za císaře, za Německo. Za prosté přežití a za udržení fronty.

Jaké byly důsledky příměří? Z hlediska vývoje událostí na frontě žádné. Byla to pouhá epizoda, mír bez následků. Zasáhl jen do životů jeho účastníků a jejich současníků, kteří válku národů sledovali z domova. Mnozí, jejichž dopisy či deníky se zachovaly, píší o zážitku, na který do smrti nezapomenou. V pár hodinách rozhovorů poznali v nepřátelích prosté lidi, s nimiž měli víc společného než s vlastními nadřízenými, kteří nesnášeli válku a vlastní generály stejně jako oni. Společně zjistili, že umírají pro něco, v co nevěří, co nedává smysl a co by hned skončili, kdyby mohli. Spontánní mír dával lidem naději v lidstvo, v sílu slabých či v brzký konec války. Ačkoli ten se ještě dlouho nekonal, slabí proti silným nepovstali a naději v lidstvo měl v roce 1918 málokdo.

Jürgsova kniha je velmi romantická. V evropském skle dnešní doby míru je snadné to, co se stalo, idealizovat; myslím však, že na události Vánoc 1914 je třeba nahlížet pohledem tehdejší situace a doby. Všichni vojáci byli přivyklí vojenské kázni, všichni věděli, že budou donuceni znovu střílet. Příměří, nakolik si přáli konec války, pro ně bylo spíše jen příležitostí vydechnout, odpočinout si, pobavit se. A poznat ty, s nimiž se navzájem snažili pozabíjet. Někteří britští vojáci, a zřejmě jich nebylo málo, stále neměli rádi Němce; viděli je jako původce války, ohrožitele Anglie a nelítostné vrahy. Nedokázali se vymanit z nacionalistické nálady tehdejší doby. Podle výpovědí byli i tací, kteří s příměřím nesouhlasili a spatřovali v něm německou lest (a britskou slabost). Na některých úsecích fronty, ač jich bylo velice málo, britští ostřelovači Němce kráčející zemí nikoho s nabídkou míru zastřelili a válka pokračovala i na Štědrý den.

I kdybychom pominuli moc shora - moc generálů, která měla rozhodující slovo ve vývoji války, malý mír podle mého neměl šanci být mírem velikým. Pocit povinnosti vůči zájmům své země a očekáváním svých otců, potřeba dobojovat za svou vlastní pravdu, zvyk, nacionalismus i strach z potrestání, to vše bylo silnější než odvaha postavit se generálům a veřejnému mínění doma, uznat (hlavně před sebou) své nevítězství a udržet svůj mír.
Přesto je to, co se stalo o Vánocích na frontě mezi Němci a Spojenci krásnou epizodou lidskosti a důkazem síly lidskosti v pěti rocích něčeho, co lidské nebylo. Vánoční příměří bylo jedinou správnou věcí na daném místě ve správný čas.