Malý mír ve velké válce

Chci sem na blog umístit i něco, co se přímo netýká trápení a ponižování zvířat, ale co, doufám, stojí za přečtení, může motivovat a možná má přeci jen co říct i k našemu vztahu ke zvířatům. Je to moje školní esej o knize Malý mír ve velké válce (Michael Jürgs). Napsala jsem ji a umisťuju ji sem i proto, že se mě bizarnosti první světový války silně dotýkají, že je to moc pěknej příklad toho, čemu velmi nepřesně říkáme lidskost, a že v institucionalizovaném zabíjení příslušníků jiné uniformy osobně vidím velikou spojitost s institucionalizovaným zabíjením příslušníků jiného druhu a jiného než lidského jazyka. Velmi košatě řečeno... Snad neodradí zdánlivá délka textu. O spojitostech mezi válčením a hromadném zabíjení zvířat chci ještě dál psát.

O prvních válečných Vánocích první světové války, v roce 1914, uzavřeli vojáci bez vědomí vyšších důstojníků na téměř celé západní frontě spontánní vánoční příměří. Proti německé císařské armádě zde bojovali Britové, Francouzi a Belgičané. Až na výjimky to byli Němci, kdo v noci z 24. na 25. prosince vyzvali vojáky z protějších zákopů k přestávce ve střílení, k uzavření klidu zbraní a setkání v zemi nikoho.
Někteří vojáci nejprve začali v zákopech notovat vánoční koledy. Po celé délce německých opevnění vysunuli vojáci na předprseň malé, svíčkami osvětlené vánoční stromečky. Ty jim buď byly doručeny z domácí fronty, nebo je přinesli z nedalekých belgických a francouzských lesů. Z obou zákopů se ozývá volání Merry Christmas, Joyeux Noël, Frohe Weihnachten, někde se zpívá, někde vysunují lepenkové cedule s přáním hezkých Vánoc. Jinde Němci mávají bílou látkou a volají Camarades, camarades, rendez-vous nebo English, we are not shooting tonight. Vojáci z Hannoveru přinášejí za tmy před britské linie osvětlený stromeček, na jehož větve přivázali lístek s návrhem, aby uzavřeli vánoční příměří. U Armentieres v Belgii zase Sasové vrhají namísto svazku ručních granátů do nepřátelských zákopů zabalený čokoládový dort. V těstě byl vložen lístek s otázkou, zda je možné večer nestřílet.

Poté vojáci, většinou němečtí, navrhují setkání v zemi nikoho. Někteří rovnou vycházejí ze zákopů a beze zbraní směřují k protějším postavením. Volají We not shoot, you not shoot; nikdo na ně nestřílí. Na půl cesty v zemi nikoho se setkávají malé skupinky z obou znepřátelených stran a domlouvají klid zbraní, příměří, na většině míst za účelem toho, aby pohřbili mrtvé. Ti leží všude v rozbité zemi nikoho už dlouhé týdny a pohledu na ně se chtějí zbavit všichni. Když je příměří mezi vojáky domluveno, vylézají ze zákopů další a další, bezpečně a svobodně se pohybují v zemi nikoho a hromadně se setkávají tváří v tvář s vojáky z protějších armád.
Jako první pohřbívají mrtvé. Obě strany si navzájem pomáhají a mnohde drží dokonce společné smuteční obřady. Poté země nikoho začíná žít. Němečtí i britští (případně francouzští či belgičtí) vojáci si vyměňují konzervy, džem, pudink, tabák, doutníky, víno, rum, sušenky, chléb, a také šály, rukavice, ponožky, jež dostali jako dárek "od panovníka a vlasti" k Vánocům. Sdělují si společné poznatky z války v zákopech – bahno, špína, chlad, krysy, vši. Němci obdarovávají Brity suvenýry, někteří ukořistí dokonce německé helmy piklhaubny. Na památku si vyměňují náboje, knoflíky od uniforem, polní pohlednice i adresy. Lámanou angličtinou, němčinou či francouzštinou si povídají. Ukazují si fotografie svých žen, dětí a rodičů. Kolem rozsvíceného vánočního stromku zpívají společně vánoční koledy v němčině i v angličtině i národní písně obou zemí.
Když byla zmrzlá země nikoho konečně zbavena těl mrtvých, dohodly se obě strany na mnoha úsecích fronty, že si zahrají fotbalový zápas. Hráli s britskými míči či jen s plechovkou od marmelády mezi trychtýři po granátech a o výsledcích přátelského zápasu nadšeně psali domů.
Setkání vojáků obou armád v zemi nikoho jsou podrobně popsána v tisících dopisů rodinám. Dodnes se jako historický materiál zachovaly i snímky britského střelce Turnera, jenž s sebou do země nikoho vzal fotoaparát. Na jeho fotografiích pózuje skupinka Sasů s dvěma britskými vojáky. V lednu 1915 fotografie otiskl britský deník The Graphic s titulkem The Power of Peace in the Time of War. Turnerův přítel, jenž snímky poslal domů rodině k uschování, píše v dopise o Sasech, s nimiž si povídal: "Nikdo z nich necítí proti Anglii osobní nepřátelství, všichni říkali, že budou šťastní, až válka skončí." Podobných výpovědí bylo mnohem více. Sasové prohlašují, "We Saxons, you Anglosaxons, why should we shoot each other?" Saský pěší pluk se na druhý den Vánoční dokonce vzbouří a odmítá na Brity dál střílet. Pod hrozbou důstojníků nakonec přeci jen zaujali palebné pozice, ale válku vedou jen na oko. Střílejí příliš vysoko. Britové naproti nim opětují střelbu podobně.

Takto vypadala situace po zásahu vyšších důstojníků na mnoha dalších místech. Setkání v zemi nikoho jsou už nemožná, když ale dostávají rozkaz střílet, pálí vojáci vysoko nad hlavy svých nových společníků ve válce.
Vánoční příměří a klid zbraní začal na většině míst v noci z 24. na 25. prosince. Na první a druhý svátek vánoční 25. a 26. prosince se vojáci setkávali v zemi nikoho, po těchto dnech, když se o klidu zbraní dozvěděli důstojníci v hlavním štábu, už to rozkazy mnohde znemožnily. Vojáci musí zůstat ve svých zákopech, nadále se ale nestřílí. Mohou pracovat na opevnění svých zákopů či posedávat na předprsních bez strachu, že budou zastřeleni. Klid zbraní či střelba na oko byly na některých místech dodržovány až do začátku ledna; u Ploegsteertského lesa v Belgii vydrželo příměří mezi Brity a Sasy až do konce února.
Ne všude však k vánočnímu příměří došlo – na některých, byť ojedinělých místech pokračovala střelba jako každý jiný den. Byly to téměř výhradně pruské regimenty, které dělaly vše proto, aby míru zabránily. Sami ostatní Němci (Sasové, Bavořani) neměli Prusy v lásce, Brity a Francouze před nimi varovali a údajně někteří prohlašovali, že by radši bojovali po boku Britů než proti nim. Nutno však říct, že některé pruské jednotky se k míru také připojily.
K příměří se připojili i mnozí němečtí a britští, málokteří francouzští a belgičtí důstojníci. Generálové, jež se o setkávání v zemi nikoho dozvěděli často až den poté, vydali okamžitě přísné zákazy (jež byly vojáky nadále všemožně obcházeny). Generálové obou stran se rovněž snažili zamezit šíření informací o tomto míru zdola; například v Anglii však rodiny na domácí frontě obdržely mezitím stovky dopisů, v nichž byla setkání popsána, a předaly je k otištění novinám. Příměří tak nemohlo být popřeno, nanejvýš je mohli prezentovat jako nevýznamné a ojedinělé. V Anglii byly fotografie a dopisy dokumentující příměří otištěny téměř ve všech novinách až po ty provinční. Jeden deník později dokonce píše: It was the most wonderful thing of the war. Naopak německé noviny, které prvních pár dopisů z vánoční fronty otiskly, cenzorové brzy umlčeli. Dál už tisk horlivě vyzýval, aby se nepřestalo střílet ani o svátcích a aby jednotky pokračovaly v boji. Někde bylo dokonce otištěno tvrzení, že chrabří němečtí vojáci umlčeli francouzské vánoční pozdravy ručními granáty. To, že Němci mír nejen neukončili, ale dokonce jej začali, si v Německu nikdo nepřipouštěl. Francouzské noviny mlčí úplně, případně se vyskytuje jen pár zmínek podobných těm německým: že prý francouzští vojáci německou lest rychle ukončili.
Vánoční příměří z roku 1914 se až na pár výjimek v roce 1915 už nikdy neopakovalo.

Vánoční příměří je překvapivým příběhem. Vojáci, kteří uprostřed války vylezou ze zákopů a na celé frontě slaví s nepřáteli Vánoce. Moc se o tom neví, příběh se vypráví málokdy, v učebnicích se o něm nepíše. Při výčtu bitev a výkladu vývoje války se krátký klid zbraní jeví jako nevýznamná událost. Dění v zemi nikoho o prvních válečných Vánocích bylo od začátku bagatelizováno a zamlčováno velením na obou stranách. Mnoho jeho účastníků válku nepřežilo a přišly větší události, příběh tak přetrval spíše jako legenda a z všeobecného povědomí o velké válce vymizel. Myslím, že je to velká škoda.

Představa bratřících se vojáků, kteří ještě den předtím dělali vše proto, aby se navzájem postříleli, a kteří nyní hrají společně fotbal a vyměňují si dárky, je stejně šílená dnes jako byla před 95 lety. Příměří však bylo z dnešního pohledu nepřekvapivým vyústěním prvních měsíců války, která byla horší než všechny předchozí. Zkusme si představit situaci lidí ve válce, a můžeme odpovědět na otázku, proč k příměří v takovém rozsahu došlo.
Vojáci žili v neustálé bezprostřední blízkosti nepřátel. Celé měsíce jim byli na dohled i na doslech (a na dostřel), často od sebe vzdáleni jen pár desítek metrů. Občas, když se nestřílelo, je slyšeli povídat si a zpívat, občas na sebe ze zákopů vzájemně pokřikovali. Ve válce proto, díky této zvláštní blízkosti, platila nepsaná pravidla, která oba protivníci respektovali; například na sebe vojáci nestříleli při výdeji snídaně.
Žili pod tlakem necitelného zabíjení, smrt se stala rutinní součástí války. Byli zoufalí z podmínek, ve kterých je nutili přežívat. Střelba a výbuchy a nářek umírajících byly neodmyslitelnou hudbou všech dní. Každým okamžikem hrozilo, že budou i oni zastřeleni. Věděli, že jejich protivníci na tom nejsou v žádném případě lépe, že jejich zákopy vypadají stejně a že i oni se potýkají se stejnými nepříjemnostmi: s vlhkem, zimou, bahnem a vodou v zákopech, s nervovými otřesy, se smrtí.
A všichni věřili, že válka bude krátká. Že nejpozději do Vánoc budou doma. Teď už ale válka zuřila pět měsíců a konec byl v nedohlednu, bylo stále hůř, ani jedna strana nebyla schopna prolomit frontu a oběti každým dnem přibývaly. V prosinci 1914 už z válečného nadšení, s nímž v srpnu rukovaly na frontu miliony lidí, zbylo málo. Všichni poznali skutečnou bídu války. Několik dní před Vánoci proběhla na západní frontě krvavá ofenziva a země nikoho byla poseta těly vojáků, které nemohl nikdo pohřbít. Na předprsních svítily stromečky a vojáků se začala zmocňovat sváteční nálada.

Téměř všechny pokusy o sblížení vzešly od Němců. To neodpovídalo obvyklé představě o německém vojákovi jako o brutálním, krvežíznivém a zákeřném, jak ho prezentovala propaganda v dohodovém tisku. Proč byli první právě Němci, na to je těžké odpovědět. Mnoho Němců však před válkou žilo v Anglii. Pracovali tam jako taxikáři, holiči, číšníci; po vypuknutí války byli povoláni do zbraně za Německo. Němci také před sebou neměli tak živý obraz protivníků jako prohnaných šelem, jenž na druhé straně existoval a vyvolával v Britech a Francouzích strach z protivníkovy lsti. Pro mnoho vojáků však byla iniciativa klidu zbraní především možností zbavit se pohledu a zápachu týdny starých mrtvol všude kolem a vyjít na chvíli svobodně ze zákopů. Britové příměří pro stejné důvody uvítali. V očích Francouzů a Belgičanů byli Němci okupanti jejich rodné země a do přátelských rozhovorů se proto pouštěli s většími zábranami.

Příměří trvalo, skončilo a válka pokračovala další hrozné čtyři roky. O Vánocích 1915 se střílelo téměř na celé frontě. Proč mír nevydržel déle? Proč se příměří z roku 1914 příští rok opakovalo už jen výjimečně? Generálové obou stran si situaci napříště lépe ohlídali. Zjištění, že protivníci jsou přátelští, a že je vojáci vlastně nechtějí střílet, nebylo ve válce žádoucí. Vydali přísné zákazy s hrozbou vojenského soudu všem, kdo se budou bratření v zemi nikoho účastnit. Strach z trestu byl silnější. Snad měli vojáci také strach, že budou doma pokládáni za zrádce vlasti, za zbabělce, a to nejen veřejností, mnohdy i jejich vlastními rodinami. V té době byli stále ještě oslavováni padlí, veteráni a vysloužilci zranění v "hrdinném boji" za obranu vlasti (o obraně vlasti hovořily pochopitelně i centrální mocnosti). Během dalšího roku také příliš narostla vzájemná nenávist vojáků; snad to bylo nezbytné k tomu, aby člověk člověka mohl zabíjet a nezešílet z toho. V roce 1915 byl poprvé použit bojový plyn a jeho následky byly příšerné. Německé vzducholodě zaútočily na britskou domácí frontu a zatáhly tak zemi do války totální. V květnu německé ponorky potopily osobní parník Lusitania; smrt 1198 civilistů vyvolala další vlnu všeobecné (a jinak dál shora podněcované) nenávisti k Německu. A Němci o to víc bojovali a byli nuceni bojovat za vlast, za císaře, za Německo. Za prosté přežití a za udržení fronty.

Jaké byly důsledky příměří? Z hlediska vývoje událostí na frontě žádné. Byla to pouhá epizoda, mír bez následků. Zasáhl jen do životů jeho účastníků a jejich současníků, kteří válku národů sledovali z domova. Mnozí, jejichž dopisy či deníky se zachovaly, píší o zážitku, na který do smrti nezapomenou. V pár hodinách rozhovorů poznali v nepřátelích prosté lidi, s nimiž měli víc společného než s vlastními nadřízenými, kteří nesnášeli válku a vlastní generály stejně jako oni. Společně zjistili, že umírají pro něco, v co nevěří, co nedává smysl a co by hned skončili, kdyby mohli. Spontánní mír dával lidem naději v lidstvo, v sílu slabých či v brzký konec války. Ačkoli ten se ještě dlouho nekonal, slabí proti silným nepovstali a naději v lidstvo měl v roce 1918 málokdo.

Jürgsova kniha je velmi romantická. V evropském skle dnešní doby míru je snadné to, co se stalo, idealizovat; myslím však, že na události Vánoc 1914 je třeba nahlížet pohledem tehdejší situace a doby. Všichni vojáci byli přivyklí vojenské kázni, všichni věděli, že budou donuceni znovu střílet. Příměří, nakolik si přáli konec války, pro ně bylo spíše jen příležitostí vydechnout, odpočinout si, pobavit se. A poznat ty, s nimiž se navzájem snažili pozabíjet. Někteří britští vojáci, a zřejmě jich nebylo málo, stále neměli rádi Němce; viděli je jako původce války, ohrožitele Anglie a nelítostné vrahy. Nedokázali se vymanit z nacionalistické nálady tehdejší doby. Podle výpovědí byli i tací, kteří s příměřím nesouhlasili a spatřovali v něm německou lest (a britskou slabost). Na některých úsecích fronty, ač jich bylo velice málo, britští ostřelovači Němce kráčející zemí nikoho s nabídkou míru zastřelili a válka pokračovala i na Štědrý den.

I kdybychom pominuli moc shora - moc generálů, která měla rozhodující slovo ve vývoji války, malý mír podle mého neměl šanci být mírem velikým. Pocit povinnosti vůči zájmům své země a očekáváním svých otců, potřeba dobojovat za svou vlastní pravdu, zvyk, nacionalismus i strach z potrestání, to vše bylo silnější než odvaha postavit se generálům a veřejnému mínění doma, uznat (hlavně před sebou) své nevítězství a udržet svůj mír.
Přesto je to, co se stalo o Vánocích na frontě mezi Němci a Spojenci krásnou epizodou lidskosti a důkazem síly lidskosti v pěti rocích něčeho, co lidské nebylo. Vánoční příměří bylo jedinou správnou věcí na daném místě ve správný čas.